Josef Skála, Vladimír Kapal a Juraj Václavík ve veřejném vysílání zpochybnili sovětskou odpovědnost za masovou vraždu zajatých polských důstojníků v roce 1940 v Katyni. Zločin připisují nacistickému Německu. Počátkem měsíce za to byli odsouzeni k pětileté podmínce. Rozsudek padl v politickém procesu, který do demokratického režimu nepatří.

Ve dvou věcech lze přesto dát soudu za pravdu. Sovětskou odpovědnost za katyňský zločin lze považovat za prokázanou. Není důvod revidovat převládající pohled, že se jednalo o zločin stalinismu odhalený nacisty. Rovněž jsou na místě obavy z totalitních ideologií, před nimiž soudce varoval při vynesení rozsudku.

Ale ani stalinismus, ani nacismus nás neohrožují. Dnes živoří na okrajích okrajů. Politický střed současného Západu obsazuje nová totalita ideologií progresivismu, atlantismu a technokracie. Tlačí se i k nám. Liberální elita odvozuje svoji identitu z přesvědčení o tom, že dokáže měnit pohlaví, řídit klima i viry či skrze Ukrajinu porazit Rusko. Uskutečňování těchto přesvědčení vede ke srážce s realitou, jejich obrana ke srážce s demokracií. Elita totiž svoji ideologii nebrání demokracií, nýbrž před demokracií. V duchu totality umlčuje odpůrce: kontrolou médií, tlakem zaměstnavatelů či politickými procesy.

Političnost procesu se Skálou a jeho společníky naznačuje už samotné načasování. Obvinění bylo vzneseno loni v září po více než dvou letech od onoho vysílání. Těžko věřit, že by tento náhlý zájem nesouvisel se Skálovou kandidaturou na prezidenta a s varováním nejvyššího státního zástupce před názorovými zločiny po ruské invazi na Ukrajinu.

Ještě závažnější jsou paragrafy, které politický proces umožňují. Musí být dostatečně gumové na to, aby se jimi dal postihovat co nejširší rozsah výroků a činů. Paragraf 405 trestního zákoníku, na němž případ stojí, to splňuje. Zakazuje popírání, zpochybňování, schvalování či ospravedlňování nejen zločinů komunismu a nacismu ale i dalších zločinů válečných, proti lidskosti a proti míru. Rozsah vskutku impozantní. Měl by znepokojovat i naše atlantisty. Lze vůbec pozitivně mluvit o americké zahraniční politice bez ospravedlňování zločinů proti míru a lidskosti? Jaká trestní sazba by čekala Václava Havla za výroky o humanitárních cílech bombardování civilistů? Co podpora nesmyslných jatek na Ukrajině a odmítání mírových iniciativ?
Atlantisté si s tím patrně hlavu nelámou, neboť věří, že paragraf není určen jim. Ale paragraf otevřený politické interpretaci se v rukách aktivistických státních zástupců a soudců, stává hrozivou zbraní proti komukoliv. Naše justice to předvedla v procesu se Skálou a spol. I když nezpochybňovali ani neospravedlňovali spáchání katyňského zločinu, jejich mylné tvrzení o nacistické odpovědnosti stačilo, aby byli odsouzeni.

Soudce ve své závěrečné řeči politickou motivaci ani nijak neskrýval. Obviněným mimo jiné podsunul stalinistickou propagandou. Pokud by byl v nálepkování důsledný, musel by také zmínit, že sám posuzuje Katyň stejně jako goebbelsovská propaganda. Jeho verzi to na platnosti neubírá, nacisté měli tehdy pravdu, jen se ukazuje nesmyslnost podobných nálepek. Příliš často si obránci vládnoucí liberální oligarchie ulehčují argument označením protivného názoru jako stalinistického, fašistického či putinovského.

Soudce se podle všeho domnívá, že brání demokracii proti návratu stalinismu. Ve skutečnosti dnes na straně demokracie stojí bývalý komunistický prominent Skála a k totalitě nás vede aktivista v taláru, který se ohání právním státem. Nebere v potaz, že ke svobodě projevu patří právo občanů prosazovat i názory mylné, pokud nevedou k násilí či závažným společenským škodám.

Obrana práva na omyly není obranou omylů. Ty je třeba překonávat a kárat, nikoliv trestat mřížemi. Pokud je občanům právo na omyl odepřeno, ztrácejí možnost resistence vůči lžím moci. Oficiální propaganda nás krmí informacemi, které jsou prokazatelně mylné. Činí tak většinou vědomě, často s neblahými společenskými následky a vždy beztrestně. Trestán je naopak občan, jehož možnosti ověřovat jsou nesrovnatelně menší a jehož omyl má jen zanedbatelný dopad. Raději bude mlčet. Proto lidé zůstávají zticha před oficiálními lžemi o covidu či Ukrajině; nechtějí se dostat do problémů. Moci to vyhovuje. Vzniká režim jedné „pravdy“, bez demokracie i bez skutečné pravdy.

Přitom i mýlící se občan může být demokracii prospěšný. V lecčems se patrně mýlila učitelka Martina Bednářová, když loni se svými žáky na Praze 6 diskutovala o Ukrajině. Ale také je varovala před jednostranností, s níž k válce přistupuje Česká televize a další média. Pro jejich občanskou výchovu tím udělala více než její kolegové, kteří se podobným debatám vyhýbají nebo se dokonce mění na propagandisty. Zasloužila by pokárání i pochvalu. Namísto toho byla na základě tajně pořízené nahrávky vyhozena a soud bude rozhodovat o jejím dalším trestu podle náhubkového paragrafu 405.

Od současné garnitury se nedá očekávat, že by paragraf chtěla zrušit. Naopak chce přitvrdit. Ale počkejme, zda se po změně politických poměrů nedostanou na lavice obžalovaných dnešní váleční štváči; při troše politické vůle dosáhne paragraf odsuzující zločiny proti míru a zpochybňování válečných zločinů (všech, tedy i těch ukrajinských) i na ně. Pak třeba vznikne silná většina, která zákony očistí od podobných obludností.

Petr Drulák