Konzervativec chová vůči levici přirozenou nedůvěru. Příčí se mu levicový kolektivismus, sociální inženýrství i útoky na kapitalismus. Tuší za nimi scestí, které v lepším případě vede k omezení svobod či majetku, a v tom horším do orwellovského pekla. Nezřídka se slovo „levicový“ potom stává synonymem všech možných hrozeb pro společnost i jednotlivce. Má to své důvody. Nejenže některé z nejstrašnějších zločinů předešlého století byly spojeny s levicovými ideologiemi různých odstínů komunismu, ale současná levice je rovněž spojena se znepokojivými pokusy předefinovat společnost na základě genderu, rasy či klimatických změn.

Přesto tvrdím, že pokud se konzervativec nechce spokojit se lkaním nad nevyhnutelným úpadkem světa, nezbývá mu, než se s levicí nejen bavit, ale i spojit proti společnému nepříteli. A nejen to. Takové spojení nemusí být jen taktické, nýbrž může čerpat z přirozené náklonnosti, kterou dnes převládající kategorie zastírají či popírají. K doložení tohoto tvrzení rozvinu tři teze. Za prvé, skutečným nepřítelem konzervativce není neurčitě pojímaná levice, nýbrž liberalismus, který pravici předefinovává do jakéhosi liberálně-konzervativního paskvilu. Za druhé tentýž liberalismus je také smrtelnou hrozbou levice, neboť ji přeměňuje do elitářského, asociálního progresivismu. Za třetí, levice i pravice transformované liberalismem se dnes spojily v dominantní ideologii extrémistického středu. Té je nutno postavit spojenectví rozumných okrajů zprava i zleva. Teď ke každé tezi podrobněji.

Konzervativismus může být definován mnoha způsoby, ale vždy by mělo platit, že usiluje o zachování přirozených společenských zvyklostí a institucí. To neznamená, že by popíral možnost vývoje, ale ke změnám přikračuje, pokud je pod tíhou okolností společnosti zřejmé, že ony zvyklosti a instituce už ztratily svoji pozitivní roli při stabilizaci a rozvoji společnosti. I v takovém případě jsou zvyklosti a instituce upravovány v souladu s tradicí, z níž vycházejí, nikoliv nahrazovány výplodem ryze abstraktního myšlení. V českém prostředí máme dvě tradice konzervativního myšlení, které se někdy potkávají, jindy odlišují: katolickou a národní, která je buď ryze sekulární, či otevřená tradici české reformace.

Navzdory možným odlišnostem se shodnou na významu národa, jazyka, rodiny, individuální odpovědnosti či obecné mravnosti. Kladou důraz na přirozená společenství, v nichž koření jednotlivci, uznávají jejich osobitost, ale připomínají její limity. Podobně konzervativismus uznává tržní transakce, které vedle transakcí solidarity představují přirozené nástroje ekonomického života společenství, aniž by však přiznával trhu roli ústřední autority veškerého života společenství. Tou je buď církev, nebo národ. Konzervativismus se proto nemůže snést s apoteózou individualismu a trhu, jež přináší liberalismus se svou vizí tržní společnosti. Konzervativec kapitalismus neodmítá, ale je vůči němu ostražitý a klade mu hranice.

Pokus zakotvit konzervativismus právě v kapitalismu se sice mohl zdát srozumitelný v pokřiveném světě studené války mezi americkým kapitalismem a sovětským socialismem či v našem postkomunistickém zmatku. Ale už na první pohled je to pokus nesmyslný; jak si všimli i tak odlišní myslitelé jako Marx či Schumpeter, podstatou kapitalismu je neustálá změna, inovace a destrukce, vedená ziskem, je tedy hluboce anti-konzervativní. Přesto dnes „liberálně-konzervativní“ ideologie ovládá pravici. Bohužel ne každý konzervativec je natolik pronikavý, aby poznal, že tato nálepka pouze stvrzuje vytunelování a převzetí konzervativismu liberalismem. Dlouhá desetiletí před tím varuje ideolog nové pravice Alain de Benoist, u nás na to nejnověji upozornil Andrej Duhan ve své „Konzervativní revoluci“.

Podobně se liberalismu podařilo kolonizovat levici. Socialismus vzniká v reakci na kapitalistické vykořisťování, které odhaluje rozpornost liberální ideologie. Na papíře dává všem rovná práva, ve skutečnosti dává veškerou moc těm ekonomicky nejsilnějším. Reakce je dvojí, a proto vznikají i dva proudy socialismu: lidový a elitářský. Lidový socialismus vychází z hnutí dělníků a rolníků – a směřuje ke zmírňování ekonomické nerovnosti a uskutečňování demokracie, která nebude jen formální ale také ekonomická a sociální (uznáním odborů, pozemkovou reformou, družstevnictvím, veřejným vlastnictvím, progresivním zdaněním příjmu, majetku i dědictví). Elitářský socialismus formulují většinou brilantní intelektuálové, obvykle z dobře zajištěných vrstev (jako Marx, Engels, Lenin či Trocký). Přicházejí s utopickou konstrukcí, do níž chtějí vtěsnat společnost. Pokud se realita vzpouzí, tím hůře pro realitu.

Tento elitářský socialismus v šedesátých letech opouští marxistickou utopii beztřídní společnosti a začíná rozvíjet nový typ společenských utopií postavených na liberálním ideálu nepřetržité emancipace (sexuální, rasové, genderové). Se stejným pohrdáním pro společenskou realitu. Neomarxismus tak splývá s liberalismem a společně ovládnou levici. Kapitalismu jdou na ruku, neboť pro korporace je snazší hlásit se ke genderové či rasové různosti, než ke snižování pracovní doby, zvyšování mezd či řádnému placení daní. Že levice může vypadat i jinak, nám dnes připomínají spisy velkého lidového socialisty, a současně nesmiřitelného kritika elitářského socialismu, George Orwella, jeho francouzského komentátora a autora „Tajností levice“ Jean-Clauda Michéai či jimi inspirovaný sborník „Budoucnost levice bez liberalismu“.

Liberální pravice i levice už několik desetiletí společně vládnou politice západních států. Jejich vládu charakterizují dva neblahé rysy: vytěsňování autentické pravice i levice z veřejné debaty jako „extrémismu“ nebo „populismu“ a jejich vlastní tendence k extrémům. Na extrémismus liberálního středu upozornil zleva Eduard Chmelár, zahrnuje vynucování všeobecné mobility všeho a všech, popírající hranice či velké technokratické projekty sociálního inženýrství a sociální kontroly, například snahy měnit klima a biologické danosti člověka či rostoucí kontrola informací a „povoleného“ myšlení. Stojíme dnes proto před dvěma děsivými možnostmi. Extrémismus liberálního středu zvítězí a můžeme jen hádat, zda směřujeme ke společnosti podle Orwella či podle Huxleyho. Nebo extrémismus sám krachne, ale mezitím nás natolik oslabí svým čím dál autoritativnějším oblbováním i klimatickými a genderovými experimenty, že se staneme snadnou obětí nezápadních globálních geopolitických dravců, kteří si na rozdíl od západních elit zachovávají vztah k realitě.

Možná je již pozdě, ale přesto má snad smysl pokusit se zničující liberální nadvládu zastavit. Lze jí postavit alternativu, která bude stát na dvou nohách: neliberální levice a neliberálního konzervativismu. Jejich spojenectví je přirozenější, než se může na první pohled zdát. Shodují se na důležitosti národa a rodiny, na potřebě pout solidarity, na prosazování veřejného zájmu, na zdravé nedůvěře ke kapitalismu, která však neústí do utopických experimentů. Jistě se neshodnou na všem, podrží si své odlišnosti, jako si je vůči sobě zachovávají třeba konzervativci národní a katoličtí. Ale měli by vědět, že jsou si navzájem nejbližšími spojenci a že naopak od liberálního pravolevého středu je odděluje nepřekonatelná propast. I proto by se konzervativec měl bez předsudků podívat doleva.

Autor: Petr Drulák