Michal Ševčík se ve třetím díle své eseje o českém národním socialismu věnuje metapolitickým aspektům tohoto hnutí.

Metapolitické aspekty českého socialismu

Český socialismus je jako jediný ze všech tuzemských socialismů postaven na idealistické filozofické koncepci odmítající monistický materialistický socialismus sociální demokracie a komunistů. Nestaví jednotlivce a kolektiv do nesmiřitelné dichotomie, jako tomu činí naše dvě další socialistické tradice, zejména na konci 19. a ve druhé třetině 20. století. Hledá antiteze vůči spekulativní marxistické metafyzice, která staví hmotu na piedestal ontologie. Národní socialisté se také výrazně liší v chápání modernity od svých dobových politických souputníků. Jako problematické vnímají lineární chápání evoluce jako vývoje od horšího k lepšímu, hlavně na úrovni politiky a mravní vyspělosti obyvatelstva. Sekularizovaná eschatologie marxistů je pro české socialisty projevem rudého klerikalismu, především ve svém dogmatismu, rigidní systematičnosti a implicitní potenci tvořit protisystémové hereze a autoexkluze.

Potřeba odlišení českého socialismu od jeho internacionálních verzí jako pokračování české duchovní a kulturní tradice prvního českého státu, husitů, českých bratříků a velikánů národního obrození, vycházela ze zcela odlišného chápání třídní identifikace. Velkokapitál jako mašinerie odlidštěného a nehumánního stroje byl označen jako úhlavní nepřítel české společnosti, která se dá rovněž nazvat jako česká třída, tj. spojení městské byrokracie, kvalifikovaného dělnictva, živnostníků a maloburžoazie, jenž je tmelena v jeden celek národní mytologie pojící úsilí předků o nastolení etické a sociálně spravedlivé společnosti. Sociální spravedlnosti nelze dosáhnout revoluční změnou, nařízením či násilím. Zejména apel na svědomí každého člověka a interiorizováním bratrského a solidárního kréda v životě jednotlivce a společnosti je možné dosáhnout pochopení solidarity mezi lidmi v zájmu národa. Jednotlivec, jeho integrita a finalita, je pro české socialisty člověk, kterého je třeba chránit. Byli si vědomi, jak krajně kolektivistické doktríny mohou znásilňovat svobodu jednotlivce, zároveň nesmiřitelně vystupovali proti liberálnímu chápání jednotlivce jako nezkažené entity vstupující z nutnosti do prostoru společenské smlouvy. Oproti státnímu byrokratickému socialismu části sociální demokracie a KSČ staví tři klasické domény v určitém ohraničení; doménu soukromou, která musí býti chráněna státní mocí, vč. ochrany podnikavosti jednotlivců, doménu státní, kde stát je povinován vystupovat jako garant demokracie v oblasti správy a vlastnictví strategických odvětví, sociální politiky a zdravotnictví a domény sociální (svépomocné), kde mají existovat vynikající podmínky pro propojování zájmů jednotlivých skupin obyvatelstva k naplňování jejich hospodářských, sociálních a kulturních potřeb (typicky družstevnictví).

Čeští socialisté se lišili od marxistických socialistů svým učením, které nestavělo do konfliktu jednotlivce a společnost, třídu a národ a národ a svět. Celek skutečnosti a jeho části, které v sobě nesou vlastní teleologii, nutno chápat jako přirozené napětí mezi jednotlivostmi v kontextu velkého celku, jehož cílem jsou Dobro, Pravda a Krása. Leitmotivem národněsociálního hnutí byl etický univerzalismus, který však má unikátní – lokální projevy v jednotlivých západních národech, čímž zachovává skutečnou rozmanitost téhož.

Ne nevýznamnou inspirací pro vymezování se vůči rudému klerikalismu byly práce rusko-amerického sociologa Pitirima Sorokina, který ve dvacátých letech pobýval v ČSR po útěku před bolševiky z Ruska. Sorokin byl zástupce cyklické teorie na Harvardské univerzitě, kterou měl podepřenou robustní analýzou demografie, krizí, revolucí a dalších významných sociálních jevů v historii lidstva. Dochází tak k teorii o dvojím kulturním principu; tj. kultura prochází v čase v střídání dvou principů, které se mohou podporovat, koexistovat, sami se popírat hlavně ve svých úpadkových momentech. Popisuje tedy směr ideační a sensitivní. Ideační kultura je kulturou, která odvozuje svoje normativy od transcendentního, věčného či Božského. Jakákoliv zpochybnitelnost norem je v takovéto societě prakticky nemožná, protože se jedná o stát podobný Platónově vizi obce. Dnes bychom takové zřízení zjednodušeně! popsali jako teokracii, kterou můžeme vidět v Tibetu nebo v deformovaných podobách v Íránu či KLDR. Ideační pravda je pravda zjevená člověku, odhalená mystickou zkušeností, nebo zásahem samotného Boha. Taková pravda je pravdou absolutní, neomylnou a trvalou. Kultura sensitivní je zaměřena na získávání informací z našich smyslů, které následně interpretujeme jako pravdu, jeli něco chladné a vlhké, jak říkají naše smysly, tak tomu tak je a opak je lží. A konečně třetí, který nestaví ideační a sensitivní do konfliktu, ale do syntézy, je idealistická skutečnost či pravda. Propojuje zkušenost, rozum a zjevení do organického a nedělitelného celku Poznání.

Sorokin si všímá, že tyto dvě hlavní podoby kultury si cca po pětistech letech předávají pomyslnou štafetu moci, přičemž toto přechodové období může a bývá provázeno násilnostmi, nedorozuměními a různými revolucemi na věčné časy a nikdy jinak a také obdobím, kdy žádoucí aspekty ideačního a sensitivního spojuje ve funkční lidskou kulturu (v podobě kultury idealistické). Sorokin přiznává oběma směrům kultury úpadkové formy, když si všímá, že lidstvo 20. století se nachází v dekadentní fázi sensitivní kultury, která pro obhajobu vlastní identity popírá a znevažuje svého sourozence v podobě ideačních myšlenkových směrů, čímž se dostává do zcela absurdního hédonismu v podobě děsivé masové výroby produktů a zážitků pro uspokojování všech smyslů, vč. umělecké dekadence spočívající ve zpřístupňování obsahů z animální části lidské reality (deviace, estetizace zla a ošklivosti apod.).

Co je však podstatné ze Sorokinovy teorie pro české socialisty? Prvně, že existuje mravní kultura a etický univerzalismus, který je určitými ideologiemi popírán a případně pronásledován (černý + rudý klerikalismus a velkokapitál) a podruhé přichází přechodové období k eticky vyspělejšímu uspořádání. Jak psal Machotka – nejmodernější a nejposlednější je český socialismus – směřuje k duchovní a etické vyspělosti a velikosti člověka a společnosti. Ke naplnění potencí, které mu byly svěřeny Stvořitelem. Člověk je ucelen kulturou a společností, ze které vychází – proto je třeba člověku poskytnout důvěru v jeho schopnosti a svědomí. Na jedné straně jsou čeští socialisté  rutinéři denní reality, na straně druhé si uvědomují, že i industriální společnost potřebuje duchovní směřování a státní ideologii, která se opírá o velký úděl člověka, jehož naplnění vidí v českém zápasu o národní a sociální spravedlnost (heslo Rovnost národů – rovnost v národě), který neskrytě vychází z Kristova evangelia. Odpor ke katolické institucionální religiozitě vyjadřují právě skrze apel na osobní svědomí jednotlivce, který nápadně připomíná helvétský vzor. Každopádně platí, že čeští socialisté nejsou a nebyli zástupci liberálního individualismu či socialistického kolektivismu. Vychází z předideologické křesťanské nauky o jedinečnosti každého člověka a kladou si za cíl v době ideologické a sensitivní, řečeno Sorokinem, nutnost ontické syntézy rozumu, zkušenosti a pokory před člověkem nestvořeným řádem.

Není tedy náhodou, že národní socialisté byli komunisty a některými sociálními demokraty nazýváni jako liberálové maskující se socialismem a některými částmi agrární pravice a národní demokracie jako levičáci vnášející třídní aspekty do českého národovectví. Český socialismus je právě o to složitější politická poloha, o kolik měl a má nepřátel zprava i zleva. Dnes by český socialismus asi našel nepřátele v liberálním, totalitarizujícím středovém progresismu. Také by některá progresistická stanoviska adoptoval a imputoval jim hodnotové metapolitické pozadí. To rovněž nelze vyloučit. Syntéza mezi duchovními a materiálnimi aspekty lidské existence, která nesměřuje ke všudypřítomné kontrole a nedůvěře, je žádoucí alternativou současného hroutícího se sociokulturního systému Západu založeném na alianci velkokapitálu a destruktivní emancipace.

Autor: Michal Ševčík

Předchozí díly naleznete zde a zde

Připravujeme


Prut SOLIDARITA:
27.2.2024 od 17:00
setkání prutu
Určeno členům spolku.

Liberecká větev:
28.2.2024
debata s redaktory Rozhledny na témata rozvoje časopisu a projektu soběstačnosti.
Akce je určena členům.

Prut TRADICE:
29.2.2024 od 17:00
setkání prutu.
Akce je určena členům.

Moravská větev Brno:
9.3.2024
výlet do Kralic nad Oslavou a na Mohelenskou hadcovu step – cenných míst českého kulturního a přírodního dědictví
Akce je určena členům.

Petr DRULÁK:
12.3.2024 od 17:00
Knihovna Plzeň pořádá 14. díl cyklu
CO NA TO ŘÍKÁ SPISOVATEL?
POZVÁNKA
Akce je určena široké veřejnosti

Spolek SVATOPLUK:
14.3.2024 od 14:30
pořádá v LIBERCI konferenci na téma VZDĚLÁNÍ, NEBO INDOKTRINACE
POZVÁNKA

Akce je určena členům i veřejnosti.

Moravská větev Brno:
22.3.2024
debata s Ilonou Švihlíkovou, nejen o Svatopluku a ekonomické situaci ČR
Akce je určena členům.