Petr Kužel a Dominik Forman se v druhé části svého textu zamýšlejí nad otázkou kulturních válek, podstatou liberalismu, třídního charakteru nové progresivní levice a možnostmi obnovení vztahu levice s pracujícími za současné společenské situace. První díl najdete zde.

Hypotéza spojení levicového křídla liberalismu a levicového křídla konzervatismu

Aby mohlo na levici začít docházet k procesu obnovy boje na ose práce-kapitál, ba dokonce aby se tato osa stala dominantní osou politického boje, znamenalo by to eo ipso nezbytně oslabení osy kulturních válek, tedy oslabení protikladu mezi liberalismem (resp. progresivismem) a konzervativismem (resp. antiprogresivismem). Jsme si vědomi, že tento protiklad nemůže nikdy úplně zmizet, ale prověříme nyní hypotetickou možnost, že by mohl přestat hrát úlohu hlavní štěpící linie, jak navrhuje Michael Hauser ve své výzvě k ukončení kulturních válek na levici. A také, jestli k tomuto řešení vůbec existuje nějaká politická vůle a jestli odpovídá možnostem společenské reality.

Vyjděme z Hauserovy koncepce, že liberalismus i konzervatismus mají svá levicová křídla: liberálně-levicové a konzervativně-levicové. Připusťme dále, že v obou těchto křídlech by mohly existovat skupiny, pro něž by mohla být levicovost významnější než liberálnost nebo než konzervativnost. Má-li někdy znovu vzniknout opravdová socialistická levice, můžeme vůbec předpokládat, že tato křídla opustí svůj tábor a přidají se jednoduše k socialistickému proudu? Takový předpoklad s sebou přináší hned několik problémů, které se pokusíme vyjmenovat.

Snaha o ukončení kulturních válek na levici nás paradoxně vrací do stavu, který kulturní války vyvolává. Jaký důvod by měli progresivisté opouštět tuto linii boje, když v ní téměř ve všech oficiálních strukturách naprosto válcují své oponenty: v médiích, ve školách, na univerzitách, v mocenských orgánech EU i většiny evropských států, v neziskových organizacích (dotovány jsou především ty s liberální a progresivistickou agendou), v nejrůznějších legislativních radách a poradních orgánech, dokonce už i v korporacích a soukromém sektoru. Co se týče korporací, důvody přijetí progresivismu korporacemi přibližuje Vivek Ramaswamy. Podle něj se korporace připojují k ideologii wokeismu, neboť zdání, že se hlásí k sociální spravedlnosti, jednoduše vyhovuje jejich obchodním zájmům. Projevují věrnost politice identity a zároveň odmítají levicovou kritiku kapitalismu. Podle Ramaswamyho „značná část velkých technologických firem souhlasila s tím, že se přikloní k progresivní levici, a ve skutečnosti za to očekávají, že nová levice přehlédne/bude ignorovat otázku zbavení je jejich monopolní moci.“ (Cit. dle How did American “wokeness” jump from elite schools to everyday life?, The Economist, September 4th, 2021) Jinými slovy přijetí progresivismu dnešními nadnárodními korporacemi nijak nepodrývá jejich moc, ale naopak je do jisté míry imunizuje před levicovou kritikou.

Proč by se tedy měli progresivisté vzdávat své kulturní hegemonie a přestat se ztotožňovat s myšlenkami, které jsou zároveň myšlenkami vládnoucích tříd, přestože umožňují zdání nonkonformismu a protisystémového étosu? To, že se dnes jedná (přinejmenším na Západě) o „vládnoucí ideje“, přitom nutně neznamená, že je většina lidí zastává. Vládnoucí ideje z nich nečiní to, že představují myšlenky většiny, ale to, že ztělesňují myšlenky vládnoucí třídy (mocenské elity), a že jsou tudíž včleněny do mocenského aparátu.

Zdá se logické, že jakýkoli vážně míněný pokus upozadit otázku kulturních bojů ve prospěch otázek ekonomických nerovností vzbuzuje u progresivistů čím dál větší agresivitu. Obzvláště v prostředí sociálních sítí se tato agresivita stupňuje do extrému. Lze předpokládat, že progresivistická levice udělá vše pro to, aby kulturní války zůstaly hlavní osou konfliktu, a že tento konflikt bude dále eskalovat. Realita tuto logiku jen potvrzuje. Každý, kdo se pokusí kulturní otázky ponechat stranou ve prospěch důrazu na ekonomické nerovnosti, je progresivistickou levicí ostře dehonestován.

Nedávný příklad pokusu opuštění kulturních bojů

V mnoha ohledech se zdá poučný příklad Matěje Stropnického a Jany Maláčové (ČSSD) před parlamentními volbami roku 2021, resp. to, jakou reakci jejich vystupování vyvolalo právě u progresivní buržoazní levice.

Stropnický a Maláčová začali v předvolební kampani klást důraz na otázky, jako jsou dodržování zákoníku práce, práva zaměstnanců, výše mezd, boj proti privatizaci apod. Po letech jsme tak konečně mohli získat dojem, že někdo ze sociální demokracie skutečně hovoří jako sociální demokrat. Paradoxně – byť, jak se kazuje, paradoxnuí je to jen na první pohled – právě důraz na levicově uchopená ekonomická témata, která se týkají pracující většiny společnosti, a nikoli témata progresivistická, která pracující třídy nezajímají, vyvolal v táboru progresivní levice na sociálních sítích takovou nenávist, že si toho všiml dokonce i bulvární časopis Reflex. Zcela trefně tuto absurdní situaci vyjádřil již v názvu textu: „Maláčová a Stropnický zvedli tradiční agendu ČSSD. To progresivisté neodpouštějí.

Nic nebylo Matěji Stropnickému platné, že dlouhé roky vedl liberální stranu, sám se netají homosexuální orientací a že pro odstranění předsudků vůči gayům udělal svojí účastí v populární reality show Výměna manželek u pracujících vrstev snad možná více než všechny komerční Prague Prides dohromady. Progresivistickou levicí byl vyhlášen za úhlavního nepřítele.

Další příklad: Ve chvíli, kdy poslední dvě levicové strany (ČSSD a KSČM) bojovaly o setrvání v parlamentu, vyšel dva dny před parlamentními volbami (říjen 2021) na internetovém deníku A2larm článek Ondřeje Slačálka (který v prostředí české progresivistické liberální levice představuje nepochybně určitého opinion leadera), v němž prohlásil, že „sociální demokracie potřebuje především pořádný výprask“, a vyzval k tomu, aby levicoví voliči volili raději ekonomickou pravici (konkrétně Piráty), jelikož to prý „má asi největší smysl“. (Připomeňme, že Piráti byli v té době v předvolební koalici s další pravicovou stranou a netajili se tím, že chtějí vytvořit povolební koalici s dalšími třemi pravicovými stranami.) Opět se zde ukázalo, že ekonomické zájmy pracující většiny byly škrtnuty ve prospěch progresivismu. Bylo přitom zřejmé, že neúspěch ČSSD bude touto stranou vnímán jako důvod pro opuštění ekonomicky levicového programu ve prospěch pracujících (prosazovaného Maláčovou a Stropnickým) a povede k ještě většímu příklonu k agendě liberálního středu, což se také stalo. Navíc se lze domnívat, že dlouhodobým důsledkem bude jen další propad sociální demokracie u voličů.

Pokud se vrátíme k otázce ukončení kulturních válek na levici, vidíme, že pokud by se vůbec tato vize měla začít naplňovat, muselo by to znamenat především zastavení útoků ze strany progresivní levice ‒ minimálně vůči těm, kteří se z hlediska ekonomické politiky hlásí k levici. Nejedná se zdaleka jen o útoky proti konzervativcům, ale jak vidno, proti všem, kdo se chtějí obrátit přímo na neprivilegovanou většinu s agendou, která neobsahuje postmateriální témata spokojených městských vrstev, ale řeší problémy obyčejných lidí.

Matěj Stropnický nazval tuto strategii ‒ podle nás výstižně ‒ obnovou plebejského spojenectví. Také se domníváme, že jiná cesta k obnově levice není možná. Netřeba být přímo velkým politickým stratégem, aby člověk pochopil tak jednoduchou věc, že lidové vrstvy, vzhledem k tomu, že jsou hodnotově spíše konzervativní, ve smyslu neprogresivistické, nelze oslovovat progresivistickou agendou a ignorovat přitom jejich reálné ekonomické problémy nebo klást tyto problémy na stejnou úroveň jako kulturní témata. Tato strategie je nutně žene k antisystémové pravici, což je logický důsledek faktu, že už neexistuje nikdo jiný, kdo by (alespoň částečně) prosazoval jejich ekonomické zájmy, či přinejmenším vzbuzoval dojem, že rozumí jejich hněvu a obavám a nechoval se k nim povýšeně. Ačkoli tedy progresivní levice údajně bojuje proti pravici, její politika v praxi vede k posilování pravice.

Pokud progresivní levice svojí politikou onomu plebejskému spojenectví aktivně brání (byť rétoricky může tvrdit něco jiného), je to pak ‒ možná pro někoho na první pohled paradoxně ‒ právě ona, kdo tvoří překážku v obnovení levice. Skutečná levice se tak může znovu obnovit nikoli spojením s progresivisty, ale naopak jedině navzdory jim.

Hlavním heslem progresivistické levice je sice „boj proti všem formám útlaku“, tedy i boj proti útlaku ekonomickému. Již přes půl století nicméně můžeme sledovat, co toto heslo v praxi znamená: odklon od podstaty levice, liberalizaci trhu, odstraňování překážek kapitálu a úspěchy pouze v rovině „kulturní emancipace“ na úkor pracující většiny. Chce-li v tomto někdo i nadále pokračovat, je to jeho věc. Ale levicová cesta tudy nevede. [Text byl psán ještě před volbami. Nyní po volbách, kdy Solidarita, tedy spojení všech čtyř levicově progresivních stran dohromady, získala ve volbách do zastupitelstva hl. m. Prahy, kde podpora levicovému progresivismu je ‒ stejně jako v dalších velkých městech ‒ v porovnání se zbytkem republiky relativně nejvyšší, pouhá dvě procenta, můžeme vidět zcela jasně, kam snaha spojovat levici s kulturním progresivismem nakonec vede. Nevolí vás nakonec nikdo. ‒ Pozn. aut. při korektuře.]

Trojúhelník nebo úsečka?

Západní země, především USA, jsou dnes světovou výkladní skříní progresivistické liberální levice, která je součástí jejich oficiální politiky. Přesto je v Americe míra vykořisťování, chudoba a rozvrat sociálního státu obrovská. Můžete být klidně levicoví, vyhlašovat radikální hesla na demonstracích nebo se angažovat v oficiálních mocenských strukturách, ale tato kritická energie se fakticky vyčerpává pouze v bojích za kulturní otázky. To vše pouze na půdorysu kapitalismu a jeho dynamiky, která tímto není nijak dotčena. Progresivisté jsou schopni objevit útlak v nejrůznějších formách společenských struktur, avšak zpochybnění struktury vlastnické jako by jim bylo zapovězeno. Přestože se zvou ze setrvačnosti levicí, její podstatu dávno zahubili.

V praxi to znamená změnu onoho trojúhelníku hlavních politických ideologií (socialismus, konzervatismus, liberalismus) na úsečku liberalismus-konzervatismus, pro niž nacházíme nejlepší příklad právě v USA, kde tyto dva proudy reprezentují dvě hlavní politické strany, jež mají politický monopol. Žádný z těchto směrů nemá nijak v úmyslu narušovat kapitalistickou hegemonii a transformovat vlastnickou strukturu, která generuje ekonomické nerovnosti (například zavedením majetkových daní, jak je navrhuje Thomas Piketty, a dalších nástrojů). V ekonomických otázkách se na nejobecnější rovině v zásadě shodují a liší se pouze v oněch kulturních otázkách, o které spolu bojují. Jedná se však o boj frakční, o boj v rámci vládnoucí třídy, který nemůže podstatu systému nijak narušit. Objeví-li se osobnosti jako Bernie Sanders, který chce oživit levicovou agendu a obnovit alespoň zčásti socialistický proud, střetává se nejen s konzervativními republikány, ale musí bojovat i proti lidem z vlastních řad, proti liberálním demokratům.

Třetím krokem (první dva obsahovala první část textu) je tak uvědomění si, že socialistický (levicový) proud v praxi neexistuje. Levicové strany na Západě jsou již plně liberalizované.

Co je liberalismus?

Abychom pochopili fetišizaci liberalismu progresivistickou levicí, zaměřme se nyní na samu podstatu liberalismu. Co je liberalismus a jaké jsou jeho historické kořeny? Pokud se budeme zabývat touto otázkou, ukáže se, že námi předložená teze, kterou jsme předložili v první části textu, o hodnotách a postojích progresivistické levice jakožto ideologie kapitalismu není paradoxní, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Liberalismus jako politická doktrína, jejímž jedním z hlavních duchovních otců byl John Locke, spočívá na myšlence, že každý jedinec má přirozeně, tj. předspolečensky, tzv. přirozená práva, kam John Locke explicitně klade zejména široce chápané právo na vlastnictví. Inherentně je tak s klasickým liberalismem spojena myšlenka nedotknutelnosti vlastnictví, včetně vlastnictví vlastní pracovní síly a jejích produktů (byť Locke samozřejmě nepoužívá pojem „pracovní síla“). Nicméně ‒ a to je důležité ‒ poté, co se objeví peníze, jež jsou „zbožím, které se nekazí“, také vlastnictví cizí pracovní síly ‒ u Locka explicitně námezdně pracujícího (sluhy) nebo otroka ‒ a jejích produktů.

Tento typ vlastnictví, tedy námezdní systém, který je fakticky základem kapitalismu, je tak chápán jako něco přirozeného, vyplývajícího z přirozeného práva, a tudíž neodstranitelného. Respektive jakýkoli pokus o odstranění námezdního systému je vnímán klasickým liberalismem jako nelegitimní a v rozporu s liberální koncepcí přirozených lidských práv.

Liberalismus ostatně přímo vznikal jako doktrína, která měla legitimizovat právě nově vznikající kapitalistické produkční vztahy. V praxi je a vždy bude oporou kapitalismu. Historicky přinesl obrovský pokrok v oblasti občanských a politických práv, to ale na druhou stranu není důvod, proč by levice měla liberalismus jakkoli fetišizovat a považovat jej za „nepřekročitelný horizont naší doby“ (jak se kdysi Sartre vyjádřil o marxismu).

Uznáváme, že liberální koncepce lidských práv má svůj emancipační potenciál, a to zejména v dobách autoritářské vlády či v dobách boje proti absolutistické monarchii, kdy vznikal. Obecněji by se snad dalo říct, že prohlubování liberalismu je emancipační v dobách, kdy veřejné dominuje nad soukromým. Dnes je ale situace přesně opačná. Soukromé dominuje nad veřejným, podmaňuje si ho a liberalismus představuje v tomto procesu důležitou oporu.

Liberalismus by mohl být v současné době emancipační pouze do té míry, v jaké by opouštěl svá původní východiska a přecházel na demokraticko-socialistické pozice. Musel by přecházet k obsahovému a pozitivnímu (nikoli formálnímu a negativnímu pojetí svobody, které je typické pro liberalismus); tedy k pojetí svobody, které je svobodou nikoli pouze od něčeho, nýbrž především svobodou k něčemu. Jinými slovy, liberalismus by byl v současné době emancipační přesně v té míře, v jaké by přestával být liberalismem. Socialistické hnutí neodmítalo pozitivní výdobytky liberalismu (a nemělo by tak činit ani dnes), ale usilovalo transformovat jejich obsah tak, aby umožňovalo širší uplatnění práv, zejména obsahových, tj. hospodářských, sociálních apod. S tímto požadavkem je však klasický liberalismus v rozporu. Nic na tom nemění, že některé proudy liberalismu do sebe obsahové pojetí skutečně zahrnují, a stojí tak někde na pomezí mezi liberalismem a demokratickým socialismem.

Liberalismus a buržoaznost

Problém s liberalismem spočívá ale ještě v jiné věci. Výraz „liberalismus“ sugeruje představu svobody. A nikdo by přeci nechtěl být proti svobodě. Tato představa je však jen zčásti oprávněná a v mnoha ohledech zavádějící. Klasikové marxismu, Marx s Engelsem, tento výraz – možná i z tohoto důvodu – příliš nepoužívali a místo spojení „liberální filosofové“, „liberální demokracie“, „liberální stát“, „liberální socialismus“ používali výrazy „buržoazní filosofové“, „buržoazní demokracie“, „buržoazní stát“, „buržoazní socialismus“ apod. Výraz „buržoazní“ je jistě zprofanovaný a zastaralý, nicméně rehabilitace tohoto výrazu by mohla mít tu výhodu, že by rozkryla nesmyslnost tvrzení, která tak často slýcháme z progresivistického tábora (stačí si oba výrazy zaměnit): „Každá levice musí být především buržoazní!“, „Kdo odmítá, aby levice byla buržoazní, je fašista!“, „Neburžoazní levice není levice!“ nebo „Bez buržoaznosti není emancipace!“ Snad by pak i ti, kteří ztotožňují emancipaci s liberalismem, pochopili, jak absurdně jejich hesla zní. Ostatně označení nové levice jako „bobos“, tedy „bohémská buržoazie“, už s tímto výrazem pracuje. Přívlastek „buržoazní“ je v mnoha ohledech výstižnější označení než výraz progresivistická, nová, postmoderní atd. Vyjadřuje, jakou ideologii její představitelé vyznávají i to, že se jedná o vzdělané městské vrstvy z maloburžoazního či buržoazního kulturního prostředí. Především také, že jsou se zájmy pracujících v rozporu.

Výraz „neomarxisté“ je naopak dle našeho názoru ten nejméně vhodný pro označení buržoazní levice (jak podle nás správně ukázal Michael Hauser v reakci na Petra Druláka). Tento výraz začali používat pravicoví konzervativci, aby dehonestovali své největší ideové odpůrce – liberální levici. Je přitom zřejmé, že s neomarxisty (ve smyslu politické teorie, filosofie) nemají tito liberálové, tito „bobos“, vůbec nic společného. Jsou ve skutečnosti pravým opakem marxismu i neomarxismu, opakem, který snad nemůže být v ničem výraznější. Nejen, že nejsou neomarxisté, jsou přímo antimarxisté. Nezaměřují se na ekonomiku, ale na kulturu, nezaměřují se na pracující většinu, ale na menšiny. Jejich úlohou není překonat kapitalistický systém, jen ho chtějí ještě více liberalizovat, a tedy fakticky posilovat.

Chce-li levice opět nalézt svoji podstatu, musí se vůči progresivistům ostřeji vymezovat. Aliancí s progresivismem nikdy nezíská podporu a důvěru řadových pracujících. Levice, která bude chápána jako hnutí, jehož největší starostí je zajištění nebinárních záchodů ve veřejném prostoru, je tím nejlepším darem pro antisytémovou pravici, jejím užitečným idiotem.

Nesmyslnost spojení liberalismu a socialismu

Pokud levice pohlcená procesem liberalizace zrazuje politicky zájmy pracujících tříd, tedy většiny, která je rozpory kapitalismu utiskována nejvíce, ty pak logicky hledají takové politické reprezentanty, které pro ně na ose práce–kapitál vydobydou alespoň něco reálného, nebo dokonce pouze zajistí, že se jejich současná situace nebude nadále zhoršovat.

Nic na tom nezmění ani zastírací manévry některých představitelů buržoazní progresivistické levice, kteří konkrétní ekonomické problémy pracujících rozpouštějí v absolutních problémech veškerého lidstva na planetě, jako je např. problém klimatické změny. Přestože na teoretické úrovni obsahují pravdivé jádro, v politické praxi nejsou ničím jiným než krokem k zastírání třídního rozporu, silou prosazující zájmy nejbohatších, zájem kapitálu.

Liberální myšlení zde opět není schopno pochopit, proč by někdo mohl něco namítat proti tak ušlechtilé snaze, jako je záchrana „všech“ lidí na planetě v podobě přijetí radikálních ekologických opatření. Vždyť jde přeci i o blaho pracujících. Jeho ukotvení v buržoazní třídě mu však neumožňuje chápat, že životy pracujících ohrožuje „teď a tady“ nikoliv změna klimatická, ale dlouho trvající změna společensko-ekonomická. Pracující jednoduše nemůže vyděsit hrozba toho, že mohou jednou strádat krizí klimatickou, oni jsou naopak oprávněně vystrašeni ekonomickými dopady, které na ně bude mít zavedení ekologických požadavků určených pro její řešení. Proto také s klesajícím příjmem statisticky významně klesá podpora ekologických opatření, která mají vést k bezuhlíkové ekonomice.

Pracující velmi dobře chápou, že zbavení se plynu, ropy, uhlí a chystaný přechod aut na elektrický pohon vyvolává na jedné straně sníženou nabídku elektřiny, na druhé zvýšenou poptávku po ní. Současné zvýšení cen elektřiny by bylo naprosto ničím proti tomu, co by nastalo, kdyby se požadavky ekologické aktivistické mládeže skutečně naplnily v té podobě, v jaké je prosazují.

U příjmově nižších vrstev tvoří poplatky za elektřinu mnohem větší část jejich rozpočtu než u vrstev bohatých. Má snad pracující uspokojit, že se budou propadat do chudoby v ekologicky šetrném kapitalismu, který bude rájem pouze pro nejbohatší? Nebo se mají smířit s tím, že budou obětováni ve prospěch pokroku a zachování „všeho lidstva“, ve kterém se ovšem bude bída jejich tříd nejen reprodukovat, ba dokonce zhoršovat?

Pokud není pracující Evropan masochista, bude raději volit takové strany, které ho konkrétními politickými kroky reálně ochrání před chudobou, než ty, které ho do ní nechají propadnout. Nežije totiž v zajištěných ekonomických podmínkách jako „bobos“ servisních elit, kteří neznají ekonomickou nouzi, a tak si mohou dovolit vybírat takové reprezentanty, již ukojí jejich liberálně progresivistické touhy, k tomu jim ochrání jejich majetky a ještě zajistí ekologicky udržitelné prostředí pro budoucnost jejich rodů. Marxova brilantní teze, že materiální podmínky a třídní pozice definují vědomí, tu opět platí víc, než by si buržoazní levice chtěla připouštět.

Kulturní války se dějí, protože se dít musí

Vyplývá z toho jediné. Kulturní války nelze chápat jako rozmary nějakých kverulantů, kteří jimi vybíjejí svoji energii z důvodu nějakých osobních vrtochů. Naopak, kulturní války je třeba uznat jako nově definované osy zlomu, kterými se v současné společenské situaci propisují neúplně a pokřiveně třídní rozpory, podobně jako pěna vodní hladiny vyjadřuje neúplně a pokřiveně podstatu masivních spodních proudů říčního toku.

Pokud má vůbec nějaký socialistický proud jako relevantní politická síla kdy znovu vzniknout (a potenciál k tomu vzhledem k společenským a ekonomickým podmínkám zřejmě má), je třeba být po vzoru nejúspěšnějších politiků jeho historie pružný v otázce taktiky, uzavírat taktická dočasná spojenectví a opouštět ta nevýhodná.

V praxi to úplně jednoduše znamená spolupracovat s každým, s kým lze na ekonomické ose práce-kapitál prosazovat opatření ve prospěch pracujících na úkor kapitálu, tedy uzavírat taková spojenectví, která reálně tady a teď zlepší podmínky pracující většiny. Jen to může dlouhodobě vést k obnovení důvěry obyčejných lidí v levici a vytvořit u nich vědomí, že levice je tu pro ně. To, že se tak bude dít nejprve na úrovni jednotlivých států, nikoliv planetárně „všude a najednou“, je logický důsledek toho, že společnost je rozdělena na státy. To samozřejmě nevylučuje spolupráci jednotlivých států, a tedy určitou internacionální politiku. Internacionalismus je však něco úplně jiného než „buržoazní kosmopolitismus“, jak to nazval Antonio Gramsci, který prosazuje progresivní levice (byť jej mylně vydává právě za internacionalismus).

Čtvrtý krok tak lze vnímat jako výsledek analýzy Hauserovy výzvy k ukončení kulturních válek, kterou začínal náš text. Ta není v současné situaci uskutečnitelná, naopak je nezbytné pochopit, že kulturní války jsou důsledkem současného stavu společnosti a že se skrze jejich třecí plochy deformovaně propisují třídní rozpory.

Kulturní orientace pracujících a liberální levice

Ať chceme či nikoliv, vykořisťovaní pracující jsou v současných společenských podmínkách kulturně orientováni konzervativně. Může se nám to eventuálně nelíbit, ale je třeba z této skutečnosti vycházet. Aby však v tomto bodě nedocházelo k nedorozumění, je třeba zdůraznit, že se ze strany většinové společnosti nejedná o vědomě a politicky explicitně formulovaný postoj ve smyslu konzervativní ideologie. Spíše se snaží „zakonzervovat“ svoje současné ekonomické postavení, (za situace, kdy další rozvoj „pokroku“ ohrožuje jejich materiální zájmy), a tedy i kulturní vědomí, které z něj vyplývá, neboť instinktivně vědí, že obojí je ohroženo rozpadem.

Jak jsme ukázali, liberální levice je levicí buržoazní, resp. maloburžoazní. Hájí zájmy kapitálu, a proto nutně svým jednáním a svými hodnotami stojí proti zájmům pracující většiny. Nadřazené a nepřátelské postoje proti pracujícím se pak nejvýrazněji projevují tehdy, když se část pracující třídy politicky aktivizuje v tématech svého bezprostředního ekonomického ohrožení: odmítání zelených technologií, daňové zatížení benzínu a nafty (viz žluté vesty), neporozumění generování nekonečně mnoha genderů, případně když si zvolí prezidenta či premiéra, který se liberálům nelíbí. To pak slyšíme z liberálního tábora nářky o „selhání demokracie“ a dehonestace o nevzdělané lůze. Tohoto manévru si byl vědom i Marx: Demokraté přiznávají, že proti nim stojí privilegovaná třída, ale oni se všemi ostatními částmi národa tvoří lid. Oni přece hájí právo lidu; jejich zájem je zájem lidu. Nepotřebují proto v předvečer boje zkoumat zájmy a postavení různých tříd. Nepotřebují příliš úzkostlivě odvažovat své vlastní prostředky. (…) Jestliže se při provádění ukáže, že jejich zájmy nikoho nezajímají, že jejich moc je bezmocí, pak jsou tím vinni buď zhoubní sofisté [dnes populisté – pozn. aut.], kteří rozštěpují nedělitelný lid na různé nepřátelské tábory, nebo byla armáda příliš zhovadilá a zaslepená…“ (Marx: Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, sv. 8, s. 172‒173).

Ať vědomě, či ne, liberální levice ve svých představách dosazuje zbídačenou třídu (bezdomovců, narkomanů, žebráků, dlouhodobě nezaměstnaných atd.) na místo pracující většiny, kterou odsouvá, vytěsňuje a v konkrétních případech proti ní vystupuje nepřátelsky. Třídu s potenciálem síly na společenskou změnu střídá za třídu bez něj. Díky této rošádě tak může uplatňovat ve své ideologii i ekonomická témata systémového útlaku, ale vybíjí je ve prospěch třídy, která pro daný mocenský řád nepředstavuje žádné ohrožení, složena z přežívajících individuí na okraji společnosti není schopna žádného politického sebeuvědomění a nedisponuje žádnou potenciální silou ke společenské změně. (Marx s Engelsem tuto třídu nazývali pojmem lumpenproletariát a velmi dobře si uvědomovali, že se o ni v politickém boji nelze opírat.) Liberální levice tak může skrze ni předstírat kapitalismem tolerovaný antikapitalismus v podobě aktivistických a charitativních akcí, a udržovat si tak zdánlivě protisystémový postoj, který jí slouží jako marketing a kapitalismu propůjčuje zdání větší demokratičnosti. Opět příklad perfektní synergie kapitalismu a liberální levice. Abychom však nebyli špatně pochopeni. Hodnota solidarity je pro nás důležitá, ba základní. Jednoznačně říkáme, že lidem v nouzi je třeba pomoci. Kořen problému ale buržoazní levice fetišizací lumpenproletariátu míjí a ve své podstatě konzervuje současný ekonomický systém daleko více než konzervativci, proti kterým tak urputně bojuje.

Co dělat?

Jediné řešení, jak obnovit socialistický, resp. skutečně levicový proud, který by na ose práce-kapitál hájil stranu práce (řekněme tradiční levici), je obrátit se přímo na řadové pracující samé, obnovit ono plebejské spojenectví a začít hájit ekonomické zájmy běžných pracujících. Buržoazní levice bude proti tomuto spojení ze své třídní pozice pochopitelně bojovat, ale to ostatně není nic historicky nového. Konflikt mezi liberály a socialisty je veden od počátku vzniku jejich ideových směrů.

Teprve v druhém kroku ‒ a to je zcela klíčová věcpokud se skutečná levice stane znovu významnou politickou silou, může začít přitahovat tu část liberálního spektra, pro niž bude levicovost důležitější než liberálnost. Do té doby, jak jsme ukázali, jednak nemají liberálové důvod opouštět své hegemonní pozice, jednak budou-li se (dnes prakticky neexistující) zbytky socialistického proudu snažit sjednocovat s liberální levicí nyní, v těchto podmínkách, bude to pro něj jen sebezáhubné. Může se samozřejmě spojovat na dílčích tématech, jako třeba v boji proti zákazu potratů apod. Nemůže ale svoji agendu v těchto bojích rozpustit.

Všude v západní Evropě, kde se levice přetransformovala na progresivismus, jako taková ve skutečnosti zanikla. Ze své klasické ekonomické agendy neprosadila nic: zvýšení progresivního zdanění, majetkové daně, daň z finančních transakcí, jednotná minimální daň v Evropské unii, vyšší regulace bank a spekulativního kapitálu atd. apod. – prostě nic. Je zvláštní pozorovat optimismus těch, kteří tuto alianci prosazují a domnívají se, že to, co mělo všude důsledky, které jsme popsali, bude mít v našich podmínkách důsledky jiné. Není podle nás možné opakovat stále dokola stejnou chybu a očekávat odlišné výsledky. Vidíme zde jednoznačně, že prosazování liberálních témat levicí v současné politické praxi není ničím jiným než zastíracím manévrem, zakrýváním třídního rozporu, odsunutím osy práce-kapitál tak, aby se na zásadnější řešení ve prospěch práce prakticky nikdy nedostalo.

Proti apologetickým a strnule fatalistickým nářkům o definitivním a nadčasovém spojení levice s liberalismem postavme Leninův komentář o politické praxi z „Dětské nemoci ‚levičáctví‘“: „Dějiny obecně a dějiny revolucí zvlášť jsou vždy obsahově bohatší, mnohotvárnější, mnohostrannější, živější a ‚záludnější‘, než si představují i ty nejlepší strany, i ty nejuvědomělejší předvoje nejprogresívnějších tříd.“ Je také třeba zopakovat zásadní poučení, že skutečnost je vždycky mnohostrannější a bohatší než nejdokonalejší teorie, kterou lze o ní vytvářet (Lukács). Co z toho pro nás vyplývá, je nutnost zbavit se pojmového fetišismu, učit se schopnosti přizpůsobovat se rychle náhlým obratům dějinného procesu a vytěžit z nich maximum možného.

Jak jsme ukázali, vzhledem k třídnímu protikladu mezi buržoazní progresivistickou levicí a pracující většinou bude praktická snaha obnovit podstatu levice (plebejské spojenectví, resp. socialistický proud) zřejmě vždy vyvolávat výpady nenávisti ze strany progresivistů (a nejen jich). Je jasné, že výzva k ukončení kulturních válek na levici je tak pouhým zbožným přáním ignorujícím reálné společenské podmínky současnosti.

Náš text zakončujeme také výzvou. Vyzýváme k tomu přenechat liberální agendu servisním elitám kapitalismu v podobě progresivní, kulturní, buržoazní levice a nacházet spojenectví s pracující třídou a se všemi politickými reprezentanty, kteří budou ochotni a schopni reálně omezovat kapitál ve prospěch práce. Jaké případné kulturní války to na levici vyvolá, je z hlediska politické praxe socialistického proudu úplně lhostejné.

Závěrem rekapitulace pěti bodů, které by měl přijmout každý, kdo to s obnovou levice v politické praxi myslí vážně:

1) Uvědomit si, že levice proměněná kulturním obratem 70. let souzní s cíli kapitálu a s jeho potřebami přechodu na flexibilnější formy vykořisťování pracující síly.

2) Přiznat si, že kvůli tomu, že již dávno došlo ke zburžoaznění progresivní levice, nehájí již tato „levice“ zájmy pracujících a je jen dokonalou ideologií současného globalizovaného kapitalismu.

3) Připustit, že socialistický (levicový) proud v politické praxi v současnosti neexistuje, přestože existuje společenský potenciál, aby mohl vznikat.

4) Pochopit, že kulturní války jsou důsledkem současného stavu společnosti a že skrze jejich třecí plochy se zprostředkovaně propisují třídní rozpory.

5) Přenechat liberální agendu servisním elitám kapitalismu a nacházet spojenectví přímo s pracující třídou a se všemi politickými reprezentanty, kteří budou ochotni a schopni reálně omezovat kapitál ve prospěch práce.

Autoři: Dominik Forman a Petr Kužel

Připravujeme


Prut SOLIDARITA:
27.2.2024 od 17:00
setkání prutu
Určeno členům spolku.

Liberecká větev:
28.2.2024
debata s redaktory Rozhledny na témata rozvoje časopisu a projektu soběstačnosti.
Akce je určena členům.

Prut TRADICE:
29.2.2024 od 17:00
setkání prutu.
Akce je určena členům.

Moravská větev Brno:
9.3.2024
výlet do Kralic nad Oslavou a na Mohelenskou hadcovu step – cenných míst českého kulturního a přírodního dědictví
Akce je určena členům.

Petr DRULÁK:
12.3.2024 od 17:00
Knihovna Plzeň pořádá 14. díl cyklu
CO NA TO ŘÍKÁ SPISOVATEL?
POZVÁNKA
Akce je určena široké veřejnosti

Spolek SVATOPLUK:
14.3.2024 od 14:30
pořádá v LIBERCI konferenci na téma VZDĚLÁNÍ, NEBO INDOKTRINACE
POZVÁNKA

Akce je určena členům i veřejnosti.

Moravská větev Brno:
22.3.2024
debata s Ilonou Švihlíkovou, nejen o Svatopluku a ekonomické situaci ČR
Akce je určena členům.